Mé literární pokusy
Čtení jsem milovala od mala, dodnes si pomatuji na večery strávené s baterkou pod dekou, kdy jsem hltala Mayovky a příběhy o Tarzanovi, pánu opic. Dobrodružná literatura mě lákala i později podstatně víc než romantická.
Pokud jde o psaní, tak k tomu mě, aniž by o tom tušila, přivedla jedna z mých sestřenic. Zatímco jsme byly schováni ve stohu sena, vyprávěla mě a mému mladšímu bratrovi strašidelné historky o černé sanitce a o upírech.
O pár let později, když jsme si s kamarádkami na pobytu v luhačovických lázních snažily ukrátit čas, vyprávěla jsem jim podobné příběhy a lecos si přidávala. Právě tam vznikla Skiperia, povídání o klukovi, který našel bránu do jiného světa a jeho úkolem bylo Skiperii zachránit. Tehdy to mělo asi pět ručně psaných stránek A5, ale protože se to líbilo, rozšířila jsem ten příběh později na nějakých dvě stě stran a předčítala jsem je svému bratrovi. Nikdy jsem se nedostala k tomu, abych to přepsala do počítače a popravdě, ani se k tomu nechystám. Leckteré z pasáží jsou nečitelné a text je psán jako vyprávění. Dodnes žasnu, kde jsem tehdy sebrala různé nápady, protože si už vůbec nevzpomínám, že by něco takového mou myslí kdy prošlo.
O něco později jsem v městské knihovně objevila knížku Vetemaa od autorky píšící pod pseudonymem Adam Andres a nechala se zlákat ke vstupu do světa fantasy literatury. Spolužák ze třídy si všiml, co čtu a tak usoudil, že nazrál čas představit mi Amber od Rogera Zelaznyho a zaklínačské povídky a posléze román od Andrzej Sapkowskiho. Mimochodem, dodnes je zaklínač Geralt z Rivie moje nejoblíběnější postava. Fantasy žánr mě uchvátil a když jsem zjistila, že kamarád píše povídky, zkusila jsem to také. Tak vznikla Píseň pouště, tak trochu inspirovaná Romeem a Julií. Na Pragoconu úspěch neměla, ale stejně se k ní občas ráda vracím.
Školní slohové práce pro mě tou dobou začaly být něčím, čeho už není třeba se obávat. Pamatuji si na své překvapení, když byla má slohovka vybrána k přečtení před třídou. Jednalo se tehdy o popis oblíbené literární postavy. Vybrala jsem si Geralta z Rivie a i když jsem použila nepřímou charakteristiku, splnilo to svůj účel.
Na maturitní slohovou práci jsem se vysloveně těšila. Mezi literárnímy útvary totiž byla i povídka. Téma se jmenovalo „Jak jsem potkal člověka.“ Psala jsme o klukovi, co byl unesen čaroději, aby se učil magii a během studií ho terorizoval jeden výrostek. Během závěrečné zkoušky mu komise mágů dala za úkol zničit nebezpečného démona, ale něco se pokazilo a boj s démonem stál studenta příliš sil. Hrozilo, že brzy zemře vyčerpáním. Bylo zakázáno do průběhu zkoušky zasahovat, a tak se členové komise jen dívali, jak pomalu, ale jistě umírá. Pomoc přišla od člověka, od kterého by to čekal nejméně – od toho nepříjemného výrostka, co mu doposud ztrpčoval život. Seslal mu vlastní energii a pomohl mu tak démona porazit. On jediný se zachoval v dané situaci jako člověk. Ale je dost možné, že to bylo trochu jinak, protože je to už čtrnáct let, co jsem dělala maturitu a podrobnosti si už nepamatuji.
To kamarád to vzal úplně z jiného konce. Jeho povídka se odehrávala na Marsu J Škoda, že už nepíše, protože tehdy psal skvěle. Oba jsme měli za jedna. Docela mě mrzí, že už jsem si tu povídku nikdy nemohla znovu přečíst. Zajímalo by mě, jak by se mi líbila dnes.
Během studií na VŠE mnoho povídek nepřibylo, Srdce z kamene jsem nikdy nepřepsala do počítače. Tuším, že ještě Zrnko pravdy pochází z té doby. Má slovní zásoba dosti utrpěla, většina literatury, co jsem během studií četla, byla čistě ekonomická, na víc jaksi nebyl čas. Světlým bodem byla má diplomová práce na téma využití LARPu v cestovním ruchu. Dodnes nechápu, že mi to téma schválili. Její obhajoba mi šla sama od sebe a pomohla mi zbavit se trémy ze státnic, které následovaly okamžitě po ní.
Po škole jsem zase začala číst fantasy literaturu a obnovovala si slovní zásobu. Psaní šlo ztuha a ta dlouhá přestávka byla opravdu znát. Tuším, že tehdy vznikly povídky Víc než krev , Pláně Dalaveru a balady - někdy mezi lety 2004 a 2006.
S nástupem vandalího období jsem se začala věnovat světu tarnutu, ale většinou jsem stále jen něco vymýšlela a nic z napsaných věcí nedokončila. Samotná původní myšlenka tarnutu pochází ještě z dob bakalářských studií na VŠE, tuším že z druhého ročníku. Ostrov Aldaveron jsem stvořila pro seminárku ze statistiky, bydleli v něm andělé, diablové, suchozemci i mořšťané. Člověk si prostě musí uzpůsobit věci, které ho nebaví tak, aby mu to něco přineslo.
Po dlouhém čase vymýšlení reálií a zápletky románu jsem se nakonec rozhodla, že začnu povídkami, jejichž účelem je představit hlavní postavy. Tak jsem napsala povídku Na květy paprstníku! A poslala ji do soutěže Ikaros. Neuspěla, ale to mě neodradilo, pokračovala jsem druhou povídkou Sázka na divokou kartu. V době dokončení jsem ji nikam neposlala, to až následující rok (2012) spolu s povídkou Dva krůčky za Smrtí. Všechny tři jsem přihlásila do povídkové soutěže Klubu Julese Vernea o nejlepší fantasy povídku. Přiměla jsem manžela, který take píše, aby tam svou povídku poslal také. Nakonec jsme se oba dostali mezi nominované na vítěze. Z mých povídek uspěla Sázka na divokou kartu. Získali jsme titul Rytíře a Lady české fantasy, což nás nakoplo k dalšímu psaní.
Na jaře jsem dala dohromady krátkou povídku Tvář bohyně, která představuje dvě z vedlejších postav plánovaného románu a poslala ji do soutěže Daidalos. Nečekám, že uspěje, byla to jen kratičká náladovka. Ale když už jsem ji napsala, byla škoda ji někam neposlat. Za zkoušku nic nedám.
Vzhledem k tomu, že kritika povídky Dva krůčky za Smrtí spočívala v jisté nepřehlednosti a nahuštěnosti, rozhodla jsem se ji přepracovat na román, s pracovním názvem Mortiin tanečník. Koncem srpna se mi ho podařilo nahrubo dokončit, takže se teď vrhám do závěrečných úprav a korektur. Nějaký čas to ještě potrvá. S tím, jak budou postupovat korektury, bude možné si román po částech stáhnout v příslušné sekci. Přístup do ní je ovšem jen na vyžádání.